Když kvetou šeříky
Dalo by se očekávat, že v pátek 8. 5. 2015 bude v Pamětní síni Oty Pavla ticho a klid, neboť všichni potenciální návštěvníci si budou 70. výročí ukončení druhé světové války připomínat někde jinde, ale opak byl tentokrát pravdou.
Už od rána (což je u nás v Luhu tak mezi půl desátou a desátou, protože i motorizovaní návštěvníci odněkud vyrážejí a potřebují ráno snídat) vládl v Pamětní síni Oty Pavla čilý ruch. Rodinky pěší i na kolech, dvojice líbající se pod naším šeříkem, zasněné skupinky hledící na řeku… Příjemné teplo a slunce na obloze i v duši.
Méně povzbuzující už byly fronty na obou březích řeky, které se začaly tvořit po jedenácté hodině. Největší provoz panoval mezi jednou a čtvrtou hodinou odpolední, takže o obědě si převozníci tentokrát mohli jen nechat zdát. Prostě jsme nestíhali, i když jsme pluli přes řeku stylem kyvadlové dopravy. Naštěstí bylo tak příjemně, že čekání nikomu nevadilo a všichni si udrželi dobrou náladu.
Zatímco minulý týden jsme překvapili převozníka Jiřího Nagye my, tentokrát navštívil on nás – a kolmo. Neváhali jsme a zdokumentovali jsme ho společně s jeho spolujezdkyní při odpočinku.
Po celý den navštěvovali pamětní síň i vodáci, kterých byl bezpočet. Převažovaly spíše vodácké turistické oddíly. Jeden z nich musíme obzvláště vyzdvihnout, protože jeho admirál nádherně vyprávěl o dětství Oty Pavla na přívoze v Luhu. Víme o nich jen to, že byli z Ústí nad Labem.
A kromě vyprávění návštěvníkům a převážení přes řeku jsou tu i sezónní práce
Vydatné deště v uplynulém týdnu vytáhly ze země vysokou trávu, takže nás pronásledovala celý den známá můra – kdy to všechno stihneme posekat? Naštěstí má Pamětní síň Oty Pavla v Luhu řadu příznivců.
Právě když provoz začal mírně ochabovat, dostavili se brigádníci JS a MT. Aby je nikdo nepoznal, obrnili se slušivými ochrannými brýlemi. Bez řečí si přinesli své strunové sekačky a do šesti večer se nezastavili. My jsme nastoupili jako hrabací a odnášecí četa a měli jsme co dělat, abychom jim stačili (a to jsme pracovali v celkovém počtu 2 dospělí a 3 děti!). Oba pánové jsou skromní a nepřáli si, abychom se o nich zmiňovali, ale my jsme opačného názoru. Bez pomoci „domácích“ a mnohdy i „hostů“ se Pamětní síň Oty Pavla neobejde. Neumíme a nestihneme všechno, co je potřeba.
Takže: „Jirko a Miloši, děkujeme!“