Převozník Karel Prošek

Jeden z mnoha luhovských převozníků Karel Prošek se díky tvorbě Oty Pavla stal převoznickou legendou. Díky filmům Smrt krásných srnců a Zlatí úhoři Karla Kachyni získal tvář Rudolfa Hrušínského.

Život Karla Proška

  • narodil se v Branově 1883
  • 1908 se oženil s Karolínou Proškovou (dcera převozníka Václava Proška, bytem Branov č. 2), narozenou 1887

    Převozník Karel Prošek se svou maminkou, manželkou Karolínou a šesti dětmi

    Převozník Karel Prošek se svou maminkou, manželkou Karolínou a šesti dětmi

  • měli spolu celkem 6 dětí
  • jako voják armády Rakouska-Uherska narukoval do první světové války na srbskou frontu
  • vrátil se domů se zraněním v boku
  • 1928 – 1944 byl převozníkem v Luhu
  • po zbytek život žil v Branově, zemřel 1956
  • pochován je na hřbitově v Branově

Na Branově v současnosti bydlí jediný mužský potomek převozníků Václava a Karla. Je to vnuk Karla – Václav Prošek (*1963). Narozdíl od otce Václava, který byl vyhlášeným houbařem, zdědil po svých předcích vášeň k rybařině. Dnes patří k vyhlášeným machrům Petrova cechu. Jako on nemá Berounku v okolí přívozu nikdo přečtenu lépe. Ve svém dětství několikrát zašel s Otou Pavlem tři kilometry proti proudu na Rybárnu, kde později režisér Karel Kachyňa točil příběhy, jež se ve skutečnosti odehrávaly v okolí Luhu.

Právě s filmováním je spojený jeho životní úlovek – 112 cm dlouhý úhoř, kterého proti veškeré rybářské teorii ulovil v pravé poledne pod ostrovem. Přesně v místě, kde Ota chytil svoji první rybu – černého okouna. „V roce 1979 filmařům zřejmě uteklo několik úhořů a dodnes si myslím, že jsem chytil jednoho z nich. Říkám si, že mi ho poslal z nebe sám Ota.“ 

Ota Pavel viděl převozníka  Karla Proška jako neobyčejného člověka:

“ Strejda Prošek se v Berounce  asi narodil jako vodníci a do Luhu přišel s velkou vodou. Měl krásný knír jak dragouni a zvučný hlas a taky pěknou postavu. Dovedl všechno na světě. Orat a sít, dojit krávy, vařit uhlířinu, najít hřiby a křemenáče v době, kdy nerostly, převážet za velké vody, plést košíky, ulovit srnce, zachránit lidi i promrzlou zvěř, dát hlupákům přes hubu, uměl se smát. Za velké vody převážel párkrát porodní asistentku Flýbertovou s jejím nepostradatelným kufříkem. A tak věděl, jak na ryby. Napichoval je z lodi za měsíčních nocí na vidlice zvané grondle, stavěl jim do cesty vrše, nahazoval šňůry a navenek je lovil na prut jako pán.“

 

K postavě Karla Proška patří neodmyslitelně i jeho pes Holan.

„Srnčí opatřoval Karel Prošek záhadným způsobem v křivoklátských lesích., aspoň dlouhá léta to nikdo nevěděl. V Proškovi ovšem kolovala od narození pytlácká krev. Už jeho dědeček proslul uzavřením sázky, že proveze v poledne nejsilnějšího srnce z křivoklátských lesů kolem četnické stanice, a také to dokázal, v rakvi a pohřebním voze, a jindy jeho maminka, když četníci přišli na prohlídku, houpala srnce v kolíbce. Tyhle dvě potupy, když se roznesly, nemohli četníci Proškům zapomenout, a tak Karel věděl, že si nedá ani ránu, a tak flintičku hodil raději nad jezem do Berounky.

Ale můj nevlastní strejda Prošek, pro mě zajímavější než všichni vlastní, šel na to jinak. Opatřil si od sedláka Nováka štěně vlčáka a dal mu jméno Holan, podle slavné pražské špeditérské firmy. Však by taky Holan mohl stěhovat nábytek. Měl mohutnou hruď, silné nohy a obrovskou tlamu a nos mu ještě navíc koukal z čumáku ven a světla měl žlutá a přemýšlivá, jenže za těma očima bylo ještě něco schovaného. Někde se prostě v kolejích jeho příbuzenských vztahů něco přihodilo a Holan byl  v podstatě vlk. A proto se ho sedlák Novák rád zbavil. Ale byl to přesně takový pes, jakého potřeboval strejda Prošek.“